Medailonek
Idea univerzálního svatodušního spřátelování
Teologické uvažování arcibiskupa Karla Otčenáška se déle než půl století točilo kolem třetí božské osoby – Ducha Svatého, tituláře královéhradecké katedrály. Jeho roli spatřoval v tom, že „spojuje jako vzájemná Láska Boha Otce a Božského Syna a nás všechny – lidi i anděly, a nepřímo vlastně celý vesmír, a v pokoře s Nejsvětější Trojicí chce nás spřátelovat navzájem“.
Na sbratřování všech lidí navzájem kladl velký důraz především do budoucna. Všeobecná globalizace, na přelomu tisíciletí se už jasně projevující, se podle jeho prozíravého soudu může kladně rozvíjet jen v prostředí bratrského lidského společenství.
Koncept myšlenky „všeobecného katolického svatodušního a všelidského spřátelování – tedy vzájemné lásky – všech se všemi a převážně s Bohem“ předal při bohoslužbě, konané v Den díkůvzdání církve a vlasti za životní svědectví arcibiskupa Karla Otčenáška, 30. dubna 2005, prezidentu Václavu Klausovi jako reprezentantovi českého národa a delegátu Svatého stolce Giovannimu Coppovi jako zástupci církve.
Rok poté při zelenočtvrteční bohoslužbě Missa christmatis přečetl tehdejší generální vikář Mons. Josef Socha vzkaz Benedikta XVI. Papež v něm prostřednictvím kardinála Sodána ocenil Otčenáškovu myšlenku všeobecného svatodušního spřátelování. „Vaše Excelence, Svatý otec byl informován o horlivém pastoračním apoštolském úsilí a o štědrosti, s níž se zasazujete zejména o rozšíření ideje Univerzálního duchovního spřátelování, která se zrodila ve Vašem srdci, v srdci pastýře zamilovaného do Krista a jeho církve. Svatý otec si velmi cení této Vaší biskupské služby.“
Základní kameny
Základními kameny „spřátelování“ jsou podle Karla Otčenáška: přátelství, vzájemnost, soucit, nezištnost a naději. Těchto pět kamenů tvoří základ léku pro nemocný svět a symbolicky odpovídá pěti ranám Krista. Krista ukřižovaného a vzkříšeného.
PŘÁTELSTVÍ – „To nové, vznešené přátelství, které nám předává Bůh v Ježíši Kristu. ´Už vás nenazývá služebníky … nazval jsem vás přáteli …´ (Jan 15,15). Tedy z běžně prožívaného a chápaného individuálního či výlučně partikulárního přátelství, či naopak z obecné solidarity a neurčitého obecenství vytvářet to nové, božsko-lidské, tedy univerzální přátelství, znamenající nevyloučit nikoho a nic, a charakterizované vstřícností, aby nikde nebylo příliš daleko srdce …“
VZÁJEMNOST – „Vyžaduje možnost blízkosti, která je nyní rozvojem techniky a vědy dostupná víc než kdy jindy v dějinách. Globalizace. Možnost komunikace nevylučuje z této blízkosti, tedy z tohoto vznešeného spřátelování, nikoho a nic.“
SOUCIT – Funguje jako „reálný projev spoluodpovědnosti, sousedství, kolegiality. A kde narazí na potřebnost něčeho, tolerance, solidarity, milosrdenství, charity. Vychází z lidské přirozenosti a z Boží, Kristovy Milosti, ne z diktatury, fanatismu právě proto, že to je vzájemná vertikálně horizontální LÁSKA. Je vložen v lidské duši a uvolňuje se a projevuje přirozeně.“
NEZIŠTNOST – „Běžná věta účelová: ´dávám, abych dostal (přijal)´ je přijímáním léku vzájemného spřátelování změněna ve větu účinkovou: ,dávám, takže dostanu‛, tj. nezůstanu opuštěný, bez pomoci. Jsme božsko-lidská rodina.“
NADĚJE – Poslední pilíř je „idea vzájemného univerzálního spřátelování jako alternativa ke směřování dějin k hromadě atomového popela“, jak říkával Mons. Antonín Šuránek. (Byli spolu internováni v Želivě. Arcibiskup Otčenášek později vzpomínal, že když tam promýšlel svoji ideu, o bezmála 20 let starší P. Šuránek nejdřív nemohl pochopit, „co to pořád mám s tím spřátelováním‘, ale pak mě povzbudil, abych se toho držel a dál na tom pracoval, že to může být právě moje speciální cesta.“
Pracující zrníčka
Když byl Karel Otčenášek, se svou svatodušní univerzální myšlenkou pro některé až neodbytný, dotazován, jak by si tu svou ideu představoval, uváděl, tento příklad:
„Jako chlapec jsem doma mnohokrát pozoroval maminku při praní prádla. Pro jeho bělení, aby bylo co nejbělejší, se tenkrát používalo modřidlo – šmolka. Prášek modré barvy způsoboval bělost. Ta drobounká zrníčka pracovala ze všech svých sil, aby zlepšila kvalitu svého prostředí. A tak i jednotlivé členy Církve by vědomí stále nabízené pomoci Ducha Svatého a také to, že máme úžasnou základnu v Nejsvětější Trojici, mělo vést k dynamizaci Církve, k evangelizaci, k apoštolátu, ke změně prostředí. Jsem přesvědčen, že UNIVERZÁLNÍ SVATODUŠNÍ SPŘÁTELOVÁNÍ JE OPRAVDU LÉK PRO VŠECHNY BOLESTI SVĚTA. A pro křesťany je takovým léčivým penicilinem Eucharistie.“