Domů 9 Medailonek

Medailonek

13. 4. 1920

Karel Otčenášek se narodil v Českém Meziříčí nedaleko Opočna na Rychnovsku v rodině koláře Františka Otčenáška a jeho manželky Žofie. Pokřtěn byl tamtéž 18. dubna 1920.

20. léta

Navštěvoval nejprve obecnou, poté měšťanskou školu v Českém Meziříčí.

1931

Nastoupil na Arcibiskupské gymnázium v Praze – Bubenči, studium zakončil úspěšným složením maturitní zkoušky v roce 1939.

1939

Začal studovat bohoslovectví v diecézním semináři v Hradci Králové. Na popud královéhradeckého biskupa Mořice Píchy ještě v témže roce zahájil studia na Lateránské univerzitě v Římě.

17. 3. 1945

V Lateránské bazilice v Římě byl vysvěcen na kněze.

1945

Po návratu do vlasti působil jako kaplan nejprve v Týnci nad Labem na Kolínsku (září 1945-únor 1948), poté v Horní Rovni nedaleko Holic (do jara 1949) a již jako administrátor ve farnosti v Žamberku na Orlickoústecku (jaro až říjen 1949).

Říjen 1949

Byl jmenován vicerektorem kněžského semináře v Hradci Králové. V této funkci působil až do zrušení této instituce komunistickým režimem v červenci 1950.

30. března 1950

Papežem Piem XII. byl jmenován titulárním chersoneským biskupem s pověřením řídit královéhradeckou diecézi v případě, že bude bráněno výkonu biskupské služby. 30. dubna 1950 byl svým předchůdcem Mořicem Píchou tajně, bez vědomí státu, v kapli sv. Karla Boromejského v hradecké biskupské rezidenci vysvěcen.

1950-1951

Administrátor farnosti ve Vrchlabí.

11. 7. 1951

Internace v klášteře Želiv. Spolu s biskupem, později kardinálem Františkem Tomáškem a Mons. Antonínem Šuránkem byl v přísné izolaci od ostatních duchovních.

1953

Převezen do vyšetřovací vazby v Pardubicích, kde byl až do odsouzení v roce 1954.

27.-29. prosinec 1954

U soudu v Hradci Králové odsouzen za protistátní činnost a velezradu na 13 let odnětí svobody. Jako vězeň poznal nejtěžší československé kriminály – Pankrác, Mírov (od června 1955, mj. lepení pytlíků, draní peří), Leopoldov (od 1957) a Valdice, kde dva roky brousil lustrové ověsky.

1956

Zemřel Mons. Mořic Pícha, 22. biskup královéhradecký, předchůdce Karla Otčenáška na biskupském stolci.

Květen 1962

Po více než deseti letech v komunistických žalářích propuštěn z vězení na amnestii.

1962-1965

Nemůže působit v duchovní službě. Zaměstnání našel jako dělník v mlékárně Opočno.

1965-1968

Na zásah papeže Pavla VI. mu bylo komunistickým režimem dovoleno nastoupit do duchovní správy, ale mimo vlastní diecézi a se zákazem jakéhokoli projevu biskupské hodnosti. Působil jako administrátor v Ústí nad Labem – Trmicích.

1968

Soudně rehabilitován. Rozsudek z 50. let byl zrušen jako nezákonný.

13. srpen 1968

Kajícná pouť „želiváků“, kněží, kteří byli internováni v klášteře Želiv.

1968-1973

Krátký návrat do hradecké diecéze. Působil jako administrátor v Hradci Králové – Plotištích nad Labem.

1973-1989

Opět vykázán z královéhradecké diecéze, návrat do Trmic u Ústí nad Labem.

21. 12. 1989

Potvrzen papežem Janem Pavlem II. jako 23. sídelní biskup královéhradecký.

27. 1. 1990

Uvedení do funkce biskupa v katedrále Sv. Ducha v Hradci Králové za přítomnosti prezidenta Václava Havla.

22. 9. 1990

Jedna z prvních návštěv v úřadu biskupa vedla do farnosti Čihošť na Havlíčkobrodsku.

1991 až 1994

Rekonstrukce biskupské rezidence na Velkém náměstí v Hradci Králové.

1992

Založení Biskupského gymnázia Bohuslava Balbína v Hradci Králové a tím i církevního školství v diecézi.

1994

Karel Otčenášek byl patronem IKUE (Mezinárodní sdružení katolických esperantistů). V mezinárodním jazyce celebroval mše svaté, ale také jezdíval za účastníky esperantistických letních táborů. Foto z tábora v Sebranicích v roce 1994.

28. 10. 1995

Prezident Václav Havel Karlu Otčenáškovi propůjčil Řád T. G. Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Ve stejném roce mu Vysoká škola pedagogická v Hradci Králové udělila čestný titul Doktor honoris causa pedagogických věd.

26. 4. 1997

Návštěva papeže Jana Pavla II. v Hradci Králové.

6. 6. 1998

Rezignace na funkci biskupa, jmenování Dominika Duky. Karel Otčenášek při této příležitosti obdržel z rukou apoštolského nuncia Giovanniho Coppy od papeže uznání s poděkováním.

24. září 1998

Papež Jan Pavel II. jmenoval Mons. Karla Otčenáška osobním arcibiskupem.

2005

Udělení čestného občanství města Hradec Králové. Svým čestným občanem ho jmenovalo rovněž město Týnec nad Labem, obce Trmice, České Meziříčí a Rudoltice.

23. 5. 2011

Zemřel zaopatřen svátostmi církve v pondělí 23. května 2011 ve 21.45 hodin v Hradci Králové.

Idea univerzálního svatodušního spřátelování

Teologické uvažování arcibiskupa Karla Otčenáška se déle než půl století točilo kolem třetí božské osoby – Ducha Svatého, tituláře královéhradecké katedrály. Jeho roli spatřoval v tom, že „spojuje jako vzájemná Láska Boha Otce a Božského Syna a nás všechny – lidi i anděly, a nepřímo vlastně celý vesmír, a v pokoře s Nejsvětější Trojicí chce nás spřátelovat navzájem“.

Na sbratřování všech lidí navzájem kladl velký důraz především do budoucna. Všeobecná globalizace, na přelomu tisíciletí se už jasně projevující, se podle jeho prozíravého soudu může kladně rozvíjet jen v prostředí bratrského lidského společenství.

Koncept myšlenky „všeobecného katolického svatodušního a všelidského spřátelování – tedy vzájemné lásky – všech se všemi a převážně s Bohem“ předal při bohoslužbě, konané v Den díkůvzdání církve a vlasti za životní svědectví arcibiskupa Karla Otčenáška, 30. dubna 2005, prezidentu Václavu Klausovi jako reprezentantovi českého národa a delegátu Svatého stolce Giovannimu Coppovi jako zástupci církve.

Rok poté při zelenočtvrteční bohoslužbě Missa christmatis přečetl tehdejší generální vikář Mons. Josef Socha vzkaz Benedikta XVI. Papež v něm prostřednictvím kardinála Sodána ocenil Otčenáškovu myšlenku všeobecného svatodušního spřátelování. „Vaše Excelence, Svatý otec byl informován o horlivém pastoračním apoštolském úsilí a o štědrosti, s níž se zasazujete zejména o rozšíření ideje Univerzálního duchovního spřátelování, která se zrodila ve Vašem srdci, v srdci pastýře zamilovaného do Krista a jeho církve. Svatý otec si velmi cení této Vaší biskupské služby.“

Základní kameny
Základními kameny „spřátelování“ jsou podle Karla Otčenáška: přátelství, vzájemnost, soucit, nezištnost a naději. Těchto pět kamenů tvoří základ léku pro nemocný svět a symbolicky odpovídá pěti ranám Krista. Krista ukřižovaného a vzkříšeného.

PŘÁTELSTVÍ – „To nové, vznešené přátelství, které nám předává Bůh v Ježíši Kristu. ´Už vás nenazývá služebníky … nazval jsem vás přáteli …´ (Jan 15,15). Tedy z běžně prožívaného a chápaného individuálního či výlučně partikulárního přátelství, či naopak z obecné solidarity a neurčitého obecenství vytvářet to nové, božsko-lidské, tedy univerzální přátelství, znamenající nevyloučit nikoho a nic, a charakterizované vstřícností, aby nikde nebylo příliš daleko srdce …“

VZÁJEMNOST – „Vyžaduje možnost blízkosti, která je nyní rozvojem techniky a vědy dostupná víc než kdy jindy v dějinách. Globalizace. Možnost komunikace nevylučuje z této blízkosti, tedy z tohoto vznešeného spřátelování, nikoho a nic.“

SOUCIT – Funguje jako „reálný projev spoluodpovědnosti, sousedství, kolegiality. A kde narazí na potřebnost něčeho, tolerance, solidarity, milosrdenství, charity. Vychází z lidské přirozenosti a z Boží, Kristovy Milosti, ne z diktatury, fanatismu právě proto, že to je vzájemná vertikálně horizontální LÁSKA. Je vložen v lidské duši a uvolňuje se a projevuje přirozeně.“

NEZIŠTNOST – „Běžná věta účelová: ´dávám, abych dostal (přijal)´ je přijímáním léku vzájemného spřátelování změněna ve větu účinkovou: ,dávám, takže dostanu‛, tj. nezůstanu opuštěný, bez pomoci. Jsme božsko-lidská rodina.“

NADĚJE – Poslední pilíř je „idea vzájemného univerzálního spřátelování jako alternativa ke směřování dějin k hromadě atomového popela“, jak říkával Mons. Antonín Šuránek. (Byli spolu internováni v Želivě. Arcibiskup Otčenášek později vzpomínal, že když tam promýšlel svoji ideu, o bezmála 20 let starší P. Šuránek nejdřív nemohl pochopit, „co to pořád mám s tím spřátelováním‘, ale pak mě povzbudil, abych se toho držel a dál na tom pracoval, že to může být právě moje speciální cesta.“

Pracující zrníčka
Když byl Karel Otčenášek, se svou svatodušní univerzální myšlenkou pro některé až neodbytný, dotazován, jak by si tu svou ideu představoval, uváděl, tento příklad:
„Jako chlapec jsem doma mnohokrát pozoroval maminku při praní prádla. Pro jeho bělení, aby bylo co nejbělejší, se tenkrát používalo modřidlo – šmolka. Prášek modré barvy způsoboval bělost. Ta drobounká zrníčka pracovala ze všech svých sil, aby zlepšila kvalitu svého prostředí. A tak i jednotlivé členy Církve by vědomí stále nabízené pomoci Ducha Svatého a také to, že máme úžasnou základnu v Nejsvětější Trojici, mělo vést k dynamizaci Církve, k evangelizaci, k apoštolátu, ke změně prostředí. Jsem přesvědčen, že UNIVERZÁLNÍ SVATODUŠNÍ SPŘÁTELOVÁNÍ JE OPRAVDU LÉK PRO VŠECHNY BOLESTI SVĚTA. A pro křesťany je takovým léčivým penicilinem Eucharistie.“